Čínština

Čínština (TZ: 漢語 ZZ: 汉语 pinyin: Hànyǔ, český přepis: Chan-jü; nebo (TZ, ZZ: 中文 pinyin: Zhōngwén, český přepis: Čung-wen) je jazyk sino-tibetské jazykové rodiny, kterým se mluví zejména v Číně, na Tchaj-wanu, v Singapuru, Malajsii a v čínských komunitách v zahraničí. V českém jazykovém prostředí odkazuje nejčastěji na současnou standardní čínštinu (TZ: 現代標準漢語ZZ: 现代标准汉语 pinyin: Xiàndài biāozhǔn Hànyǔ, český přepis: Sien-taj piao-čun Chan-jü), která je z lexikálně-gramatického hlediska založena na vzorových dílech napsaných jazykem báihuà (TZ: 白話 ZZ: 白话, český přepis: paj-chua), z hlediska fonetického založena na pekingském dialektu a jejímž základem je severní dialektická skupina (někdy nazývaná jako mandarínština). Dle názoru některých badatelů není čínština jednotným jazykem, ale sestává z několika menších jazyků. Často je uváděn počet 7, podle sedmi velkých skupin dialektů (viz dále). Vzhledem k tomu, že tyto dialekty se v mnoha zásadních charakteristikách shodují, je tento názor přes svou rozšířenost sporný, zvláště připočteme-li skutečnost, že jazyky jsou definovány i mimojazykovými skutečnostmi, např. kulturními a politickými. Úřední forma (norma) tohoto jazyka se v Čínské lidové republice nazývá pǔtōnghuà, obecně srozumitelný jazyk (TZ: 普通話 ZZ: 普通话, český přepis: pchu-tchung-chua), v Čínské republice na Taiwanu guóyǔ, národní jazyk (TZ: 國語 ZZ: 国语, český přepis: kuo-jü) a v Singapuru huáyǔ, tj. „čínský jazyk“ (TZ: 華語 ZZ: 华语, český přepis: chua-jü). Kromě výše uvedené moderní standardní čínštiny, užívají rodilí mluvčí celou řadu více či méně příbuzných dialektů či nářečí, které lze dle různých kritérií dělit do několika skupin, nicméně platí, že moderní standardní čínština v současné době funguje jako dorozumívací prostředek mezi mluvčími odlišných dialektických skupin bez ohledu na to, že výslovnost jednotlivých slabik je do určité míry ovlivněna rodným nářečím mluvčího a s výslovností přesně podle stanovené normy se lze setkat pouze v omezené míře např. ve sdělovacích prostředcích nebo ve školách u pedagogů speciálně cvičených pro výuku čínského jazyka. Čínský ekvivalent pro čínštinu Hànyǔ odkazuje obecně k jazyku národa Hanů a je neutrální z hlediska psanosti či mluvenosti. Především k psané čínštině odkazuje pojem Zhōngwén, k čínštině mluvené pak Zhōngguóhuà (TZ: 中國話 ZZ: 中国话, český přepis: Čung-kuo-chua ). Srovnej významy morfémů, které jsou v pojmech obsaženy:  语 ‘jazyk coby systém’, wén文 ‘text, psaný jazyk’, huà 话 ‘řeč’).

Čínština se zapisuje čínskými znaky, které mohou být přečteny v jakékoli výslovnosti, tj. v kterémkoli dialektu. Bez ohledu na jednotlivé čínské dialekty se valná většina textů píše současným spisovným jazykem (TZ: 現代書面語 ZZ: 现代书面语 pinyin:xiàndài shūmiànyǔ, český přepis: sien-taj šu-mien-jü), vycházejícím z jazyka báihuà, jehož základem je severní dialektická skupina. K zápisu se na pevninské Číně užívá zjednodušených čínských znaků nebo čínské hláskové abecedy nazývané zkráceně pīnyīn (český přepis: pchin-jin), na Taiwanu se užívá tradičních (nezjednodušených) čínských znaků. Pro severní dialektickou skupinu se někdy nesprávně užívá anglismus mandarínština. Nejedná se tak o současnou standardní čínštinu. I v anglicky mluvících zemích se pomalu upouští od zavádějícího pojmu Mandarin Chinese, který je v akademických kruzích nahrazován pojmem Modern Standard Chinese.

Zdroj: Wikipedia.org

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

*

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>